Ousu

Dneska mě čeká posledních asi 120 kilometrů. Budou to dvě hodiny cesty. S tou místní šedesátkou se to aspoň dobře počítá.

Vyrážím brzo, protože chci stihnout ještě jednu sopku. Tuhle ne, i když je taky zajímavá. Je totiž fungl nová. Šova-šinzan vznikla během soptění Ousu ve 40. letech. Vyrostla vulkanologům přímo před očima přes dvěstě metrů nad okolní terén. Ještě se z ní kouří.

Ale nevede na ni lanovka. Ta vede naproti a stíhám hned “první lano” v 8:15. Nejdřív ale obdivuju ruiunu skoroalpské restaurace s nefalšovaným pokusem o němčinu.

Zpátky k lanovce. Je z ní krásný výhled.

A takhle ráno jedeme jen ve dvou, ještě s jednou paní. Bude to vášnivá fotografka, protože s sebou vláčí stativ.

Nahoře se otevírá krásný výhled na jezero Toya, třetí největší calderové jezero na Hokkaidó.

A taky na druhou stranu na Pacifické pobřeží.

Procházka po okraji je dost pracná. Spousta schodů. Převýšení 150m dolů a zas nahoru.

Ale je to krásné. Za tu práci ten okraj stojí.

Je tu bůžek.

I celá modlitebna.

Severním směrem se otevírá výhled na horu Jotei.

Tohle, co vypadá jako horská chata, jsou veřejné záchodky. Na Asahidake byla mapa horských treků s poznámkou, že na těch nejexponovanějších místech bohužel nejsou záchody.

Pokud si fotku hodně přiblížíte, uvidíte schody vedoucí zpátky nahoru na pahorek uprostřed. Na něm je vyhlídková plošina a za ním horní stanice lanovky.

Kousek za záchodky potkávám paní se stativem. Jinak asi moc nikdo nechodí dál, než k vyhlídce na pahorku.

Poslední fotka jezera, poslední přejezd.

V Chitose stihnu nakoupit. Vrátím auto, sečteno 1625 kilometrů. Tankoval jsem třikrát plnou zhruba za 600 korun v přepočtu. Celkem do 2000 za benzín. V té šedesátce toho ten hybrid moc nespálí a benzin tu stoji zhruba 25 korun na litr.

A to je vše, zbývá akorát přes Tchaj-pej zpátky do Prahy. Ale to už řídí někdo jiný.