Higashikawa, Tenninkyo a Asahidake

Dneska mířím už opravdu do hor. Cestou ještě vyfotím krajinu Biei v ranním slunci.

A ještě jednu fotogenickou pneumatiku.

Higashikawa

Cestou zastavím ještě v městečku Higashikawa, což je japonské národní město fotografie. Aspoň to tedy tvrdí Higashikawa. Mají tu na to galerii s lehce brutalistním portálkem.

Za vstupné v přepočtu 13 korun můžu obdivovat velké množství fotografií.

Tenninkyo

A to už je čas vyrazit do rokle Tenninkyo, která vznikla erozivním působením místní říčky na zatuhlé pyroklastické proudy. Výsledkem jsou typické sloupcovité skalní útvary a prakticky opuštěné parkoviště.

Kousek výš po krátké procházce obdivuju vodopád Hagoromo. Prý nejvyšší na Hokkaidó.

Kousek od parkoviště je ještě odhalená skála, která vypadá trochu jako beton. Cedule tvrdí, že se tu kus vyvřeliny odlomil, protože ho podemlela řeka.

Zastavím se ještě u Sedmibarevné fontány. Je to úplně normální fontána. Informační cedule tvrdí, že když správně svítí slunce, je možné spatřit za fontánou duhu. Jako u každé jiné fontány. Parčík ale poslouží jako dobré místo na oběhový piknik.

Asahidake

Dneska večer spím pod horou Asahidake. Tak je to dobrá příležitost k tomu se na ni podívat. Část cesty navíc vede lanovka a nahoře by měly být sopečné výdechy.

S ohledem na počasí kontroluju meteoradar a web kameru na horní stanici. Obojí vypadá ještě docela obstojně. Dokonce i první část cesty ještě svítí slunce.

Pak už míň.

A pak už vůbec.

Cestička se ale příjemně vine mokřady a má to své kouzlo. Navíc jsem si na dolní stanici pořídil zvoneček na medvědy. Takže se cítím neohroženě.

Vyhlídkové místo mám celé pro sebe.

V jednu chvíli se mrak zvedne natolik, že je vidět i dým valící se z hory. Pak už je jen slyšet a cítit. V té mlze by klidně mohly být Piešťany.

Říkám si, že každý mrak musí někde skončit a třeba nahoře bude líp. Nebude. Zvedá se vítr, pak začne mrholit, pak pršet a nakonec padat sněhová krupička. Pak přestane padat a začne létat vertikálně.

Chvilku se schovám za balvan, jestli to nepřejde. Nepřejde. Balím to a otáčím zpět. K lanovce dojdu durch. Naštěstí se mi úplně nerozpustil lístek dolů.

Na ubytování je to naštěstí kousek. Na pokoji rozvěsím mokré věci, čím dotvořím atmosféru alpské chaty, kterou se snažil navodit architekt. Pokud by alpské chaty měly venkovní onsen, vyhřívaná prkýnka s bidetem na dálkové ovládání a ve výtahu nouzovou toaletu, vypadaly by přesně takhle.