Mašú, Io a Kuššaro

Ze severovýchodního cípu ostrova se vracím do vnitrozemí. Po asi dvou hodinkách jízdy svižnou šedesátkou je mojí první zastávkou jezero Mašú.

Byly tady kdysi dva vulkány vedle sebe. První byl rozmetán svou erupcí a vytvořil větší a nižší kalderu jezera Kuššaro. O tom ale později. Druhý ho pak následoval, část kaldery zasypal a vytvořil novou výše položenou. Vzniklo tak jezero Mašú.

Směrem na druhou stranu z jeho okraje je už vidět i smradlavá hora Io. Ale o té také později.

Na jezero se dá koukat jen takhle z výšky.

Opouštím vyhlídku a za pár minut sjedu k hoře Io. V překladu Sirnatá hora. Velmi smradlavá a zajímavá záležitost.

Fumaroly tu vytváří krásné pekelné údolíčko.

K některým je možné dojít tak blízko, jak se odvážíte.

Pokud byste ze všeho toho sirného zápachu dostali třeba chuť na vajíčka, místní restaurace ráda poslouží.

Já vyrážím dál, k pobřeží jezera Kuššaro. To je to nižší a starší.

První zastávka je onsen Sunayo. Teplý kouř a termální voda tu stoupají přímo na kraji jezera. Takže si můžete vzít rýč a vyhrabat si vlastní onsen.

Úplně se mi kutat nechce. V zemi se s nadšením hrabou jen místní děti a jeden Američan, který si v písečné vaně natáčí videa.

Já totiž mířím o kousek dál. K onsenu Ikeno-yu, který už za mě někdo vykopal. Mám hodně štěstí, jsem tu sám. Takže všechno dolů a rychle do vody. Teplota je tak akorát a výhled na jezero parádní.

Ke spokojenosti po koupeli chybí jen kafe a něco na zub. Naštěstí je hned vedle domek, ve kterém je způlky úschovna lodí a z té druhé kavárna.

Jen teda zjišťuju, že posezení v patře nabízí přímý výhled na ten onsen, ze kterého jsem před chvíli vylezl. No co už.

Okolí jezera Koššuro je jedno z míst osídlených původními obyvateli ostrova Hokkaidó, lidem Ainu. Navštívím proto místní muzeum, kde o lidi Ainu zjišťuju, že pravděpodobně neprošel školením o medvědech.

Muzeum má formu pietního pomátníku. Ainu byli kompletně asimilováni při pozdějším japonském osídlením ostrova v 19. a 20. století.

Dám si ještě krátkou procházku kolem poloostrova Wakoto.

S vyhlídkou na jezero.

A doutnající kamenitou pláží, která je cílem místních supů. Takových těch surfů, co se na nich má stát, ne těch ptáků.

Pak mi zbývá ještě hodinka cesty, bydlím totiž u jezera Akan. Další kaldera. V pokoji mám tentokrát i ustláno.

A k dispozici je i moderní telefon, už bez nutnosti točit klikou.